Sabina Bargl
Před sedmi lety mi přišel ve snech jeden příběh. O princezně, která hledá ztracenou hvězdu skrze tapetu své komnaty. Vracel se jednou, dvakrát, znovu. Tak jsem si sedla a začala ho psát po nocích a v každé volné chvilce.
Pomněnce nejsou jen pohádka pro děti. Psala jsem je jako příběh, ve kterém dospělí, kteří chtějí, uvidí i jiné motivy, jiné stíny, jiné světlo. Druhé čtení odkrývá to, co první přehlédlo.
Pohádka, kterou si dospělí přečtou dvakrát. Jednou pro děti, podruhé pro sebe.
První knihu jsem napsala v sedmnácti, vyprávění o druhé světové válce. Nikdy se nedostala ven; zůstala pro mě jako tichá vzpomínka na to, kdy jsem se začala učit, jak slovem skládat svět. Pomněnce jsou druhá kniha. A první, kterou jsem toužila dostat do vašich knihovniček.
Sedm let života v jedné knize. Vznikaly pomalu, sen po snu, z lásky k dětem (vlastním i cizím) i k těm, kteří potřebují slyšet, že světlo vždy porazí sebevětší tmu.
Pokračování Pomněnce nebude. Ale další kniha už klepe na dveře.
Děkuji, že čtete mé příběhy.
← Zpět ke knize